divadlo větry

Historie divadla Větry



Prvotní jiskřička (tedy nápad) na založení divadelního spolku se zrodila už v minulém století (r. 1999) v jedné zakouřené boleslavské hospůdce, kde jsme pravidelně trávili své bezstarostné mládí (trávíme nadále, nyní již ovšem se starostmi). Musíme se ale čestně přiznat, že jsme původně o divadelních prknech neuvažovali. Nejprve jsme pokukovali (respektive pošilhávali) po nebi hudebním. Nakonec jsme ale uposlechli dobře míněné přátelské rady a hudební ambice včas opustili. Hudbu přece dělá každý!


A pak někoho napadlo to spásné slovo - DIVADLO. Na tom přece nic není. Není třeba nic umět, nic trénovat. Není třeba mít talent a přece je to umění. Postupem času jsme chtě-nechtě museli některé z těchto výroků přehodnotit. Třeba to trénování – je potřeba a to tak, že hodně. Ale některé věci zůstávají v neotřesitelné platnosti, například ten talent. Založili jsme spolek živoucích důkazů, že talentu pro (amatérsko-amatérské) divadlo netřeba.


Kde se vlastně vzaly ony pověstné Větry? Každého jistě napadají různá vysvětlení. Ovšem název seskupení - Větry, má možná, čirou náhodou, jakousi příbuzenskou podobnost s Cimrmanovým vichrem z hor. Od počátku nepanoval v souboru zrovna sebevědomý duch. A před představením obvykle nepanuje dodnes.


Po vyřešení problému vlastní identity, nastal (nečekaně) další problém, a to, co budeme vlastně hrát. Vzhledem k našemu divadelnímu nevědomí, jsme měli alespoň jasno v tom, že to musí být komedie. A repertoár se postupem let začal plnit.


Takže premiéra Dívčí války nám vyšla na prosinec 2001 v tehdy nedostavěných prostorách jednoho dnes už útulného bytu. Závěrečný potlesk nás mile zaskočil, a tak jsme se rozhodli ověřit si náš divadelní talent také u nám neznámých diváků v Řepově a Doubravičce.


Po velkém množství repríz se náš ansábl čítající devět hrajících kamarádů rozrostl na neuvěřitelných třináct ochotníků. A s morbidní komedií Tragédie mstitele jsme rovnou v Řepově v březnu 2004 oslavili další premiéru. S touto hrou už jsme si dovolili opustit stín škodováckého komínu a po představení v Židněvsi a Kosmonosích, jsme se rozjeli taky do Bělé pod Bezdězem, Benátek nad Jizerou, Harrachova a daleké Poličky. Tato hra, kterou jsme „tolikrát“ reprízovali, se už ale neobešla bez záskoků.


Následovalo hledání nové hry. Respektive, jak se později ukázalo, hledání nových her. Ovšem žádná z těch, které jsme měli tehdy k dispozici nebyla šitá pro takové množství herců. Ono po pravdě řečeno, ukočírovat takové množství lidí a zorganizovat zkoušky, to dá fušku zkušenému menežrovi, natož nám. Po racionální úvaze jsme dospěli k názoru, že nejlepší bude zkoušet hry dvě a založit „skupinu Á“ a „skupinu Bé“. Což se nakonec ukázalo také problematické, protože pochopitelně nikdo nechtěl být to „Béčko“. V současné době se tedy soubor skládá ze dvou naprosto stejných polovin (jak už to u polovin bývá). A zatímco ta zdatnější část neustále svou hru Jak unést dámu piluje a piluje, ta druhá, méně zdatná, rozjela svou divadelní šňůru s britskou komedií 1+1=3 a tím si vybojovala titul „skupina Á“. Nutno přiznat, že za podstatným pokrokem ve zkoušení hry stojí Martina Večeřová, která se ochotně ujala režie a všechny nás postavila pěkně „do latě“.


Po mnoha útrapách a odříkáních jsme se tedy probojovali ke třetí premiéře a další jsou v očekávání. Cesta to určitě nebyla jednoduchá, zažili jsme i několik kritických okamžiků. Na druhou stranu o mnoho víc těch veselých a radostných. Energii do žil nám vstříkne atmosféra takových představení jako v divadle Novanta v říjnu 2007 se hrou 1+1=3. I když všechno kazíte, zapomínáte slova a celé věty, nápověda se neorientuje v textu, přesto publikum dokáže odměnit smíchem i aplausem. Amatérské divadlo se prostě a jednoduše dělá pro srandu a radost, a to – jak by řekl strážmistr Policie ČR – blíže neurčenému okruhu osob. A je to také dobrá záminka k legalizaci našich bezstarostných setkání.


Stále pracujeme dál, plánujeme další hry, protože nechceme, aby ta sranda skončila. Snad nejlépe divadelně lze charakterizovat naše snažení asi takto: „Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, ale stálo to za to!“


Doufám, že není třeba vás dále přesvědčovat - naše představení jsou koneckonců důkazem - ale pro jistotu a pěkně nahlas: Divadlo žije!

YouTube

YouTube


Naše divadlo je i na YouTube

Mrkněte na nás